Adaptační kurz

   V neděli v půl osmé ráno se obě třídy společně s vedoucími kurzu panem profesorem Roubíčkem, paní profesorkou Třeštikovou, paní profesorkou Balvínovou a panem profesorem Dankem shromáždily před nádražím v Poděbradech, odkud jsme se společně vydali do města Doksy a tři kilometry od něj vzdáleného areálu Poslův Mlýn, kde jsme měli prožít krásné dny našeho adaptačního kurzu.

   Pobyt jsme zahájili odpoledním turnajem v plážovém volejbalu, který jsme si skvěle užili nejen díky dobré atmosféře, ale i díky krásnému počasí, které nám mimochodem přálo po celou dobu našeho adaptačního kurzu. Čas mezi večeří a večerkou vyplnilo psaní vypravování na určená slova. Během této „soutěže“ se u některých žáků objevily opravdu zajímavé nápady, nakonec vyhrálo kuře Máslo, které bydlelo pod starou kapnou – vymyslela ho Eliška Lebdušková.

Druhý den jsme měli ranní vyučování zaměřené na celkovou komunikaci ve třídě, přestože jsme se učili, bylo to vyučování docela veselé, protože jsme si zahráli i různé psychologické hry. Po obědě a polední pauze jsme měli na programu orientační běh. Byl to běh zhruba kilometr a půl spojený s plněním různých úkolů jako například luštění přesmyčky nebo sebrání přírodního materiálu, který jsme našli po cestě. O večerní program se tentokrát postarali žáci, kteří na večer zorganizovali diskotéku v místní tělocvičně. I přesto, že jsme nebyli v žádném známém klubu, o zábavu bylo rozhodně postaráno.

   V úterý odpoledne jsme se vydali na hrad Bezděz, který k okolí Máchova jezera neodmyslitelně patří. Cesta to byla dlouhá, skoro nekonečná, i když to bylo pouhých šest kilometrů k hradu, naše síly se už po chvíli vytrácely. Ale naštěstí jsme to ve zdraví přežili a na hrad po hodině a půl dorazili. Místní průvodkyně nám řekla něco o hradu, vystoupali jsme na hradní věž a prošli jsme pod stromem života, abychom zůstali zdraví. Když jsme se vrátili zpátky, byli jsme všichni hodně unavení, ale myšlenka, že už zítra jedeme domů, se nám zrovna moc nelíbila. Klidně bychom tu zůstali ještě pár dní.

   Druhý den ráno po snídani jsme si sbalili naše věci, rozloučili se s areálem a za celkem silného deště jsme se vydali na nádraží do Doks, odkud jsme to měli namířeno zpátky do Poděbrad. Tam už následovalo jen rozloučení s kamarády a profesory a adaptační kurz byl u konce.

   Myslím, že pro nás všechny to byly pohodové čtyři dny, které nám navíc pomohly se navzájem lépe poznat, a to i se spolužáky z vedlejší třídy. Poznali jsme také, že profesoři jsou obyčejní lidé jako my a že se s nimi dá zažít i spousta legrace. Moc jsme si to užili a myslím, že můžu za všechny narovinu říct, že na tento adaptační kurz dlouho nezapomeneme.