Jazykový workout: Březnová výzva, zdá se, byla oříškem..
„Vím, že nic nevím.“ Koho by napadlo lámat si hlavu s citátem z dob antiky (..a kdo ví, jestli to ten Sókrates vůbec řekl..). A ještě navíc se pokusit interpretovat výrok bez znalosti toho, jak byl v kontextu doby myšlen, a je-li překlad moudra dokonalý jako moudro samo..
Vnitřní rozpor? Neplatný argument? Relativita lidského poznání? Těžká hlava leckterého filozofa padá pod existencionálním tlakem odpovědět na špatně položenou otázku: Co tím chtěl básník (pardon filozof) říci???
Matěj Paráček z 5.V šel svou vlastní cestou k uchopení myšlenky, která se pouze jeví jako prvoplánově tendenční a je snad stokrát vysvětlená. Zdá se, že v ní našel něco víc.. Hloubku světa, života, umění, lidských obav i smíření pod rouškou exaktní relativity všeho kolem nás.
Patří mu mé uznání a poděkování.
Dagmar Lukavcová, učitelka
„Vím, že nic nevím.“
Matěj Paráček, 5.V
Tak já nevím. Asi daň za svobodu… přeci jen, za všechno se nějak platí. Einstein si to možná spočítal, ale já té relativitě asi stejně nerozumím. Co to znamená, když je něco relativní? Relativní poloha, relativní pohled na věc, relativní pravda?
Nechápu to. Jakmile se do matematiky začala míchat čísla, docela jsem ji přestal chápat. Můj svět byl systematickou směsicí vzorců, pravidel a norem – žil jsem skoro jako v číslech. A pak jsi přišla ty a já strnul, protože jsi promluvila. Vnesla jsi mezi má čísla slova, zatímco já měl těžkou chvíli porozumět už jen jejich písmenům. Tam jsem svou matematiku docela přestal chápat.
S úsměvem si děláme dobrý den ze slabomyslnějších, než jsme my sami, ale tam někde venku je jistě někdo, kdo si dělá ještě lepší den z nás. Smějeme se, upadáme v bolestné křeče smíchu, když slabomyslní nechápou naše fakta. Ale my nejsme o nic lepší, má drahá. Jsme ani ne o půl kroku dál.
„Smyslnost Chopinovy skladby je ukryta někde mezi černou a bílou. Je to docela jednoduché, když se nad tím tak zamyslíš. Nebo ne?“ povídáš, a přitom koukáš za mě, skoro jako kdybych neseděl přímo naproti tobě. „Mhm,“ řeknu tiše, tak tiše, že sám pochybuji o tom, zda jsi to slyšela. Podívám se na tebe a… slyšela. Nevím, proč to vím, když se tvůj výraz nezměnil, ale vím, že jsi to slyšela. „Až odrosteš ze své fáze pohrdání životem a zastáváním nihilismu, až odložíš Nietzscheho a Něčajeva, nebo jinak – až vyrosteš – možná na tebe snesu i ten pohled. Do té doby budeš jen mým hlasem pohrdání,“ říkáš tak lhostejně. „Proč ti ale vykládám o hudbě, ty to neoceníš… ačkoliv to je tak to jediné, v čem se Nietzsche nemýlil. Bez hudby by byl život chybou,“ dodáváš a zhluboka se nadechneš. „Máš strach, že se ti všechno, čemu věříš, zbortí jako dům z karet anebo ještě hůř, že ti všechny ty hodiny strávené přemýšlením, studiem a čtením těch knih, nikdo nevrátí. Čemu bys pak věřil? Co bys věděl?“
„A dost!“ zvednu se se špetkou elegance ze židle. „Ty mě neznáš. Vždyť ani nevíš, jak vypadám. Vztáhni ke mně svoji ruku a řekni mi, že mě miluješ.“ Nastane krátká chvíle ticha, kterou nechtěně přeruším zasunutím židle, které bylo poněkud hlasitější, než jsem očekával. „Filozofie je slizká věda pro slizké lidi, kteří maskují své slizké přemýšlení o slizkých věcech za moudrá hesla. Naproti tomu umění, to nikdy nelže. Kdybys studoval hudbu, malbu, kresbu, tanec, divadlo a operu, ani by tě nenapadlo pochybovat o Bohu, štěstí, smyslu života a pravdě. Filozofie se mi příčí. Skutečně moudrý člověk si nepokládá nové otázky, ale hledá odpovědi na ty stávající. V umění si každý najde odpověď,“ vyčítáš mi jedním dechem.
„Já mám rád umění!“ obořím se dotčeně. „Jen nechci žít ve sladké iluzi. Svět není černobílý, ale nic to nemění na tom, že je zlý. A když si to připustím a nebudu se opíjet romancí a krásou toho kýčovitě dokonalého umění, které tak oslavuješ, možná se v životě chytnu i správných hodnot.“
„Mám takový pocit, že tvůj jediný opravdový strach je ten, že nedokážeš všechno, co bys chtěl,“ řekneš po chvíli polohlasem. „Že neuspokojíš potřeby a žádosti všech, že ti něco uteče, že mi nebudeš dostatečnou oporou, že zjistíš, že žiješ ve lži.“
Ona má pravdu. Mám strach, že nevím, co se sebou. A přesně proto se pasuji do role smířlivé s krutostí života i za cenu smutku a strachu. Dělám to špatně. Když je pravda relativní, pro šťastné prožití života stačí jen dobře vystavěná iluze. Tedy – i když vím, že nic nevím, je mi dobře. A nic mě tak nebolí.